Kontrolní seznam ptáků systému Molentargius (Sardinie, Itálie) 1850–2010 - Pacini Editore


Knižní recenze:

Kontrolní seznam pro systém Molentargius Bird
(Sardinie, Itálie)
1850-2010

Helmar Schenk

s fotografiemi: Filippo Melise Stefano Perra

Titul

: Kontrolní seznam systému Birds of the Molentargius (Sardinie, Itálie) 1850-2010

Autor

: Helmar Schenk

Fotografování

: Filippo Melis, Stefano Perra

vydavatel

: Pacini Editore

Kurátor

: Přírodní park Molentargius-Saline Refionale

Datum publikace

: 2012

Počet stran

: 95

Náklady

: Nedefinováno

Typ použitého papíru

: nepoužívá se recyklovaný nebo ekologický papír

Ilustrace

: kniha je bohatě ilustrována

Kontrolní seznam ptáků systému Molentargius (Sardinie, Itálie) 1850-2010je bohatý ilustrovaný manuál avifauny oblasti regionálního přírodního parku Molentargius-Saline (Cagliari, Sardinie) a oblasti s výhledem na Poetto (do hloubky 2 km) a rybník Terramini o celkové ploše 3 350 ha, z čehož 1 500 připadá na park.

Je to rozsáhlá oblast charakterizovaná mokřady ponořenými do silně antropizovaného prostředí, kde výjimečná biologická rozmanitost zvířat a rostlin je vzácným příkladem rovnováhy a harmonie přírody.

Pozitivně na mě zapůsobilo znovuobjevení této oblasti, o které jsem měl jen povrchní znalosti. Zjistit, jak Helmar Schenk po mnoho let studoval život, migrace, odpočinek, zimování a hnízdění mnoha druhů vodního ptactva, a zjistit, kolik jich tam bylo ... no, bylo to překvapivé. Bylo také příjemné dozvědět se, že díky jeho práci v roce 1977 byla uznána mezinárodní hodnota (Ramsarská konvence) mokré oblasti Molentargius.

Kniha může být definována jako anotovaný seznam avifauny parku, doplněný všemi druhy ptáků žijících i nerezidentů, které nějakým způsobem souvisí s touto mokřinou. Bylo pozorováno a katalogizováno až 20 řádů ptáků: od neobyčejného růžového plameňáka, sedavého, snad nejnápadnějšího pervia jeho zbarvení; na holenní kost, malý pravidelný migrant; na velmi zábavnou volavku dobytek, která miluje odpočinek na hřbetu našich ovcí.

Monitorování prováděné Schenkem je opravdu mimořádné: život věnovaný této biologické rozmanitosti, do kterého byl zamilovaný. Láska, která vychází z dochvilnosti a přesnosti uváděných údajů.

Tato katalogizace avifauny přítomné na 3 350 hektarech nám umožnila a v budoucnu nám umožní odlišný přístup k veškerému zoologickému dědictví Sardinie s tak složitými stanovišti a umožní nám hlouběji porozumět celé biologické rozmanitosti, kterou jsme obklopen.

Někdo by řekl: bohužel pan Schenk dnes není s námi, a proto nevidí, jak byla jeho práce oceněna touto publikací, protože kniha vyšla posmrtně. Nesouhlasím. Nevím kde pan Helmarma Rád věřím, že nás pozoruje a je potěšen tím, jak ti, kteří ho znali (nejen), uznávají autoritu jeho práce. Gratuluji, pane Helmar: Skvělá práce.

Zvláštní uznání musím rovněž poděkovat fotografům Filippovi Melisovi a Stefanovi Serrovi, kteří nám poskytli několik překvapivých scénářů se skutečně úchvatnými fotografiemi ... podívejte se a řekněte mi, pokud se mnou nesouhlasíte!

Pokud chcete získat informace o tom, jak knihu získat, obraťte se na autoritu parku Molentargius.

Dr. M. G. Davoli


Toskánská emigrace

Dělníci, zemědělci a specializovaní řemeslníci byli prvními avantgardami širšího italského migračního fenoménu. Z chronologického hlediska jsou první stopy migračního toku pracovníků Luccy zaznamenány v šestnáctém století. V tomto období se hovoří o „několika desítkách“ mladých lidí z Bargy, kteří jsou poháněni ekonomickými potřebami a jsou zařazeni jako provizorní vojáci s florentskými jednotkami a účastní se různých bitev v severní Itálii 11. Již v sedmnáctém století byly na ostrově Elba (tehdy patřícího k Toskánskému velkovévodství) registrovány další skupiny a celé rodiny emigrantů z Lucemburské republiky k výsadbě velkých pozemků 12. Od poloviny sedmnáctého století začali dřevorubci, spalovači uhlí a rolníci také opouštět Garfagnanu na Korsiku, zatímco figurky odešli do Francie, Anglie a Španělska 13, kde zůstali až dva nebo tři roky 14, v dobách, kdy kampaně.
Jak vysvětlil americký historik Roland Sarti, „ačkoli komunita vyvinula profesionální specializaci, pracovníci byli tlačeni k tomu, aby si osvojili putovní životní styl, protože žádná komunita nemohla zaručit stabilní a placenou práci za více než minimální součást toho samého“ 15. Tato poznámka platí lhostejně jak pro kameníky alpských vesnic, dobře známých v mnoha částech Itálie od 16. století, tak pro hráče ulice mnoha vnitřních údolí Ligurie 17 a provincie Parma 18 a pro pouliční prodavače Knihy o Lunigianě, které se dostaly do všech evropských zemí, často i do zámoří.
Proces stěhování do oblasti Lucca byl zaznamenán již ve 14. století: zejména v Garfagnaně v obci Fabbriche di Vallico jsou kováři z subapenin z Bergama (a není náhoda, že toponymie je významná odborné činnosti vykonávané v okrese) 19, kde jsou ve skutečnosti zřízeny malé dílny na zpracování oštěpů a mečů, které požadují různé středoitalské státy. Tento a další příklady ukazují, jak se skupiny zkušených řemeslníků již po staletí pohybují po poloostrově 20. V alpských a apeninských oblastech někteří vědci výslovně označili tyto činnosti za „národní a regionální profese“ 21 právě proto, že charakterizují původ italské regionální a subregionální emigrace, zejména z horských oblastí.
V následujících stoletích a přesněji v post-napoleonském období, současně s pouličními hudebníky a pouličními prodavači, jsou v Itálii, stejně jako v Anglii, zaznamenány také figurky Luccy. Tyto činnosti byly určitě výnosnější než sezónní emigrace pastýřů, dřevorubců a hořáků na dřevěné uhlí a byly stejně dočasné a putovní. Z Lucchesie a následně z oblastí, které v současnosti odpovídají provinciím Pisa a Massa Carrara, se mnoho dospívajících a dospělých mužů 23 odstěhovalo do zahraničí a od prvních desetiletí devatenáctého století, dokonce i do zámoří, ve skupinách 5-10, přičemž jejich profesionalitu, a proto aniž by utrpělo vykořisťování jakéhokoli prostředníka.
Modelování náboženských a politických figurek bylo zavedeno v provincii Lucca v průběhu šestnáctého století. Podobné sošky byly následně používány Republikou Lucca jako dary zahraničním orgánům veřejné správy, a to natolik, že rozšířily slávu figurek po celé Evropě, a to natolik, že na konci 18. století v Německu vzkvétal lucchský průmysl figurek. Francie a Anglie. Zatímco na počátku 19. století byly některé figurky přítomny ve Švédsku a Rusku a zabývaly se výzdobou nových dvorů v Petrohradě a Moskvě 24.
Pěší cesta skupin figurek do Paříže mohla trvat měsíc nebo déle, v závislosti na prodejních příležitostech. Jsou to právě učenci místní historie Lera a Rovai, kteří poprvé mluví o figurkách z Luccy jako o předvoji toskánské emigrace devatenáctého století do severní Evropy a Spojených států 25, právě kvůli výraznému prvku, který představuje organizace figurek v malých skupinách 26. Ve skutečnosti byly od roku 1820 společnosti vyrábějící figurky registrovány v Dusseldorfu, Montrealu, New Yorku, Chicagu, Caracasu, Pernambucu v Brazílii a dokonce i na Novém Zélandu 27. Ercole Sori zdůrazňuje, že ve venkovských oblastech původu převládalo malé vlastnictví půdy a že „cestu“ k figurální práci v zahraničí otevřela rodinné děti, mladí muži, kterým chyběla okamžitá vyhlídka na ekonomickou emancipaci kvůli extrémní roztříštěnosti nemovitostí 28.
Přítomnost malých skupin soběstačných emigrantů z malého a omezeného počtu komunit v zahraničí jistě hrála zásadní roli při získávání dalších emigrantů z Luccy a západního Toskánska obecně a vytvářela první model migračního řetězce.
Byla to právě italská jednota a následné vytvoření národního trhu, které narušilo rovnováhu, na které bylo dosud založeno horské hospodářství. Také v Lucchesii přilákala revoluce dopravního systému a posílení spojovacích infrastruktur - usnadňující mobilitu - pracovní sílu z horských oblastí do údolí. Proces městské a průmyslové transformace zároveň rozšířil mezinárodní trh práce a přitahoval spíše zbraně pro stavebnictví než pro řemesla, přičemž tento trh byl silně marginalizován. V tomto vyvíjejícím se ekonomickém kontextu pokračuje migrační tradice Lucca a znovu se adaptuje, konsoliduje trasy a modely osídlení v širším scénáři. Částečně zkušení emigranti (krejčí, ševci a zedníci) se nyní spojují s dělníky, dřevorubci a figurkami, kteří hledají své jmění v zahraničí. Od tohoto období si zvyk Luccy cestovat do zahraničí hledat úspory, které by se hromadily a přivést zpět ke komunitě původu, připravilo cestu pro migrační tok, který by během několika málo desetiletí zaznamenal takový vysoký počet emigrantů - v Korsika, Francie, zejména USA, Argentina a Brazílie - aby se vyrovnaly celé populaci provincie Lucca 29.

2. Země určení: Korsika a Francie

Již od poloviny 17. století 30 bylo zvykem, že - po sklizni kaštanu na začátku podzimu - se mnozí Toskánci z apeninských oblastí, kteří splnili byrokratické formality, vydali do Livorna do Bastie. Na Korsice byli zaměstnáni jako pluhy a vinaři až do začátku jara, období, ve kterém se vrátili do Toskánska, aby se věnovali obvyklým zemědělským postupům, právě díky tomu, že putující zemědělská pracovní síla z nejméně produktivních oblastí do nejvíce produktivních oblastí úrodná byla po celá staletí konstantou venkovského života v apeninských oblastech 31. Korsické kopcovité oblasti se tak staly jedním z nejoblíbenějších cílů sezónní toskánsko-apeninské emigrace 32. Příležitost byla tak dobrá, že na konci sedmnáctého století na Korsice pracovalo již přes 700 sezónních pracovníků z Luccy 33, čímž se počet zvýšil na 2 500 v roce 1760 a na více než 10 000 v 70. letech 18. století 34, přičemž na počátku devatenáctého došlo pouze k jedné kontrakci století, pravděpodobně kvůli napoleonským válkám. Toskánská emigrace na Korsiku je natolik výrazná, že po celé devatenácté století představuje více než 70 procent z celkového počtu Italů přítomných na ostrově 35. Jak vypočítává Carpi a uvádí Telleschi, v roce 1869 bylo na Korsice 36 8 373 toskánských emigrantů.
Od začátku devatenáctého století představují další cíl sezónní toskánské emigrace některé země středomořské pánve, zejména Tunisko a Alžírsko, kde mnoho Lucchese vysázelo své první olivové háje a vinice37. Ostatní se pohybují podél provensálského pobřeží, a to jak z Korsiky, tak z Ligurie 38, a to rovněž z toho důvodu, že francouzsko-italské orgány zrušily v roce 1874 39 nutnost používání pasu mezi oběma zeměmi39.
Tentokrát a na rozdíl od toho, co se stalo na Korsice, zahrnuje toskánská emigrace nejen dospělé muže, ale také mladé toskánské ženy rolnického původu, které jsou ve francouzských městských centrech vyžadovány jako služky a zdravotní sestry v rodinách francouzské střední a vyšší střední třídy 40, podle rozšířeného a konsolidovaného modelu po generace 41.

3. Amerika - Brazílie

I když počet lidí z Luccy na Korsice a ve Francii je bezprostředně po sjednocení Itálie stále vysoký, USA, Argentina a Brazílie se pomalu začínají stávat novými cíli toskánské emigrace 42. Až do počátku 80. let 19. století žádná ze zámořských zemí nepředstavovala pro toskánskou emigraci zvlášť atraktivní polovinu a žádný z mýtů obklopujících Ameriku se do toskánské krajiny a horských oblastí ještě nerozšířil 43. Jisté je, že Cinel, který hlásí zprávu z doby prefekta z Luccy, zdůrazňuje, že „... většina emigrantů stále míří do Francie a na Sardinii ... i když tyto destinace již nepřitahují jako v minulosti, i když k přežití potřebují další příjem. V poslední době emigrace do Jižní Ameriky roste, domnívám se, že v důsledku omezených příležitostí v Evropě “44.
Je jisté, že toskánští emigranti - pro drtivou většinu rolnického původu a často částečně negramotní - kteří se přestěhovali na Korsiku a následně do Brazílie a Spojených států, neměli geografické ani přísně kulturní nástroje k měření vzdáleností, ani jak podtrhuje Hoerder 45, cítili, že se vědomě pohybují mezi různými národy. Necestovali mezi nově sjednocenou Itálií a Spojenými státy, ale spíše z apeninské komunity do USA Amerika nebo spíše jiná městská komunita prodejců ovoce z Luccy v Chicagu, sledující mentální mapy vyvinuté jinými vesničany v čase a prostoru. Emigranti nemluvili absolutně bez geografických znalostí Dlouhá Amerika (ve smyslu "dlouhé" vzdálené Austrálie), z Amerika bona (význam v dobrém - a tedy s dobrými pracovními příležitostmi, USA) e Amerika není dobrá (to znamená ne dobré - a tedy se vzpomínkami na nepříjemné zkušenosti, smůlu a chudobu - latinskoamerické země, zejména Argentina a Brazílie) 46. Podobnou klasifikaci - rozhodně ne „geografickou“ - potvrzuje název, který byl v Toskánsku a jinde v Itálii dán vesničanům, kteří emigrovali do Spojených států (ale také do Austrálie) Američané 47 .
V roce 1908, kdy emigrace z Itálie a Toskánska do zaoceánských destinací překročila emigraci do evropských zemí, zaslala prefektura Lucca všem obcím v provincii formulář, ve kterém shromáždila informace o migračním jevu. Mezi různými výsledky, které se objevily, Tognetti uvádí 48, že průměrný pobyt emigrantů Luccy ve Spojených státech byl mezi pěti a deseti lety a že 90 procent těch, kteří se vrátili, emigrovalo znovu do jednoho roku od návratu. Z toho je možné získat další potvrzení dočasné povahy toskánské emigrace a její charakteristické „push-double-pull“ (tlak diktovaný ekonomickou nutností, přitažlivost k pracovní nabídce cílové země a další přitažlivost k komunita původu, tentokrát diktovaná možností opětovného použití dosažených úspor), jak zdůrazňuje zpráva z roku 1938:

Zřídka emigranti zapomněli na svou zemi. Lidé s velkou šetrností as velmi silným pocitem úspor, poté, co někdy shromáždili malý kapitál s těžkými strádáními a strádáním, se raději vrátili do své země 49. Někteří pozorovatelé si všimli, že emigranti se vrátili s dostatečnými ekonomickými prostředky, aby si koupili pozemkové nemovitosti a vzali se 50. Tato očekávání jistě hrála důležitou roli v „emigrantské horečce“ při cestě do nejvzdálenějších destinací při hledání náhodného bohatství 51.
Jak všichni víme, počet těch, kteří opouštějí Itálii do zahraničí, je jen v období 1876-1925 asi šestnáct milionů. Značná část italských emigrantů, kteří mířili do Argentiny, si vybrali tento cíl jako svůj konečný cíl, zatímco Toskánci - a Lucca v čele - upřednostňovali Brazílii, snad také kvůli tomu, že migrační tok směřující do Argentiny se před deseti lety konsolidoval. směrem k Brazílii 52. Nicméně z území, které v současné době odpovídá provincii Lucca, existuje první sporadická skupina emigrantů do Brazílie již na začátku druhé poloviny devatenáctého století s obvyklými figurkami, kteří určitě pracovali jako „zprostředkovatelé“ budoucího toskánského migrační toky.53. Odjeli v letech 1850 až 1870 z přístavů Marseille a Le Havre na parních lodích, které se dostaly do brazilských států Bahia a Pernambuco 54. V těchto raných fázích to rozhodně nebyl migrační model se silným sociálním dopadem 55, ale spíše fyziologická epizoda ve staleté migrační zkušenosti Luccy.
Teprve od roku 1880 došlo k neustálému přílivu lidí z Luccy mířících do Brazílie, jejichž ekonomika nyní vyžaduje pracovní sílu v obrovských kávových plantážích uvnitř, kde je nutné po zrušení otroctví nahradit černou pracovní sílu. v roce 1888 56. Růst toku nyní generují různé konkurenční faktory: růst brazilské ekonomiky, konsolidovaná přítomnost některých figurek v Brazílii transformovaných na obchodníky podél pobřežních oblastí a - v neposlední řadě - propagandistická činnost prováděná ve velké míře migračními prostředky agenti v Lucchesii a jinde 57, což rovněž potvrzuje klasický příklad internacionalizace procesu migrace 58.
Mezi rokem 1876 a koncem století absorbovala Brazílie v průměru 15 procent všech emigrantů z provincie Lucca, až 68,6 procent v roce 1896 59 a dost na to, aby přiměla úřady k otevření vice brazilského konzulátu v Lucce, aby připravit všechny potřebné doklady pro expatriaci. Zatímco až do roku 1890 byl počet mužských emigrantů přemrštěný, v desetiletí, které vedlo ke dvacátému století, se počet žen z Luccy, které emigrovaly, postupně zvyšoval, což částečně potvrdilo změnu migračního modelu, která se z dočasného evidentně promění v trvalý příchod manželek, společníků a dcer 60.
Mezinárodní krize cen kávy v roce 1898 způsobila prudké zpomalení migračních toků přicházejících do Brazílie a následný návrat mnoha Italů a Toskánců do komunit odjezdu 61. Toskánští emigranti v Brazílii nicméně stále představují jednu z nejpočetnějších komunit na regionálním základě 62 a určitě jednu z nejstarších osad. 4. Amerika - Spojené státy
V poznámce z roku 1880 adresované ministru zahraničí tehdejší americký konzul ve Florencii píše, že první toskánští emigranti do Spojených států byli řemeslníci, kteří vyjádřili svůj úmysl zůstat v hostitelské zemi, zatímco ti, kteří ji následovali, byli z větší části rolníci nebo drobní vlastníci půdy, kteří měli v úmyslu zůstat ve Spojených státech nezbytně nutné k akumulaci úspor, které mají být po návratu do Itálie znovu investovány do půdy 63.
Od konce devatenáctého století se Spojené státy staly jedním z oblíbených cílů toskánské emigrace 64 a 1907 označilo nejvyšší procento emigrantů z provincie Lucca do Spojených států 65.
Během dlouhého období od jednoty do vypuknutí první světové války dokazuje dočasnost toskánské emigrace štítek „birds of transition“, který byl ve Spojených státech vytvořen pro všechny evropské pracovníky. Středomoří (zejména Italové) který zůstal v zemi několik měsíců, což byl proces usnadněný zvyšující se rychlostí plavby parníkem, který eliminoval mnoho nebezpečí a nepříjemností transkeanské emigrace s plachetnicemi devatenáctého století, i když cestování ve třetí třídě bylo stále noční můra pro mnoho 66.
Emigranti z Toskánska a Luccy překročili Spojené státy a našli zaměstnání ve všech zeměpisných oblastech a v každém odvětví práce, které by mohlo nabídnout dobré výdělky a snadnou akumulaci úspor, ať už jde o stavbu Panamského průplavu, železniční sítě východních států, lesy Montana nebo Colorado 67. V návaznosti na obchodní cesty šly první figurky až do San Franciska již v polovině devatenáctého století 68, kde malá komunita Lucca následovala větší janovskou a kde byly obě regionální skupiny zaměstnány v ziskovém obchodu s ovocem a zelenina, která již v roce 1860 byla téměř jejich monopolem. Ovoce a zelenina byly do města přepravovány z venkovských oblastí poblíž San Franciska na vozech tažených koňmi, vyloženy a prodávány na centrálních trzích Sansome Street 69, a to natolik, že tato oblast byla kvůli vysokému počtu přejmenována na trh „Colombo“. janovských a lucchských 70. V roce 1881 bylo v městské části samotného San Franciska zaregistrováno více než sto nákladních vozů pod názvy Lucchesi 71. Některé z těchto distribučních společností fungovaly také jako půjčovací agentury a poskytovaly peníze různým zemědělcům z Luccy v metropolitní oblasti, kteří tak mohli investovat do nových strojů a zavlažovacích systémů 72.
Zatímco rostoucí toskánská přítomnost v zemědělském obchodu je jistě dobrým ukazatelem jejich zájmu o aktivity spojené s šokově-ekonomickými podmínkami původu, podnikatelská schopnost mnoha dalších odráží stejně staletý přístup k obchodu. Nakonec, jak venkovský původ, tak hledání obchodních příležitostí jsou jistě dva z nejdůležitějších faktorů, které ovlivnily geografické rozložení a model zaměstnanosti obyvatel Luccy ve většině zemí v zahraničí, kde se usadili.
Toskánští emigranti nebyli přítomni pouze v San Francisku, ale ve všech státech, s koncentrací v metropolitních oblastech Philadelphie, Chicaga 73 a Toronta v Kanadě 74. Emigranti z Luccy a Toskánska se obvykle v městských oblastech obvykle soustředili na omezené spektrum pracovních činností. Tento důvod je pravděpodobně třeba připsat - jak je tomu i v jiných italských regionálních skupinách - rolnické snaze o ekonomickou nezávislost, aby se pokusil zajistit pocit bezpečí vyplývající z vlastnictví nemovitostí 75. A k zajištění tohoto pocitu bezpečí a nezávislosti byly zemědělské činnosti a řízení malých rodinných podniků, jako je obchod, ideální 76, protože povaha těchto podniků nevyžadovala plnou účast v americké občanské společnosti ani takové profese. do konfliktu s organizovanou prací 77.
V jedné ze svých studií komunity Lucca v okolí San Franciska antropolog Sensi-Isolani identifikoval dva faktory, které mohly upřednostňovat toto osídlení v bezprostřední krajině: první lze přičíst povaze sítě kontaktů toskánské emigrace, která byla původně osídleno v periferních oblastech z důvodů souvisejících s ekonomickými obtížemi 78, druhým je obecná víra toskánské komunity - později také podporovaná italskými konzulárními úřady - že osada mimo město by zabránila třením a konfliktům s již tak silnými a vlivnými odbory pracovníků v San Francisku 79. Toto čtení by zase mohlo vysvětlit, jak byla většina toskánských emigrantů v Kalifornii zaměstnána v zemědělském sektoru a poté také v lesnickém sektoru, který po silném růstu po příchodu velkého kontingentu dřevěných uhlí z horní oblasti Luccy v roce 1880 v roce 1880 … který se přidal k řadám toskánských dřevorubců již přítomných v lesích severní Kalifornie 80.

5. Druhé poválečné období a závěr toskánského migračního fenoménu

Jak jsme již naznačili, upřednostňovanými cíli toskánské emigrace byly Korsika a Francie v devatenáctém století, Brazílie a až do poloviny dvacátých let 20. století Spojené státy, které byly následně nahrazeny Austrálií, i když ta s mnohem méně čísly. Preference těchto jednotlivých destinací má nicméně diferencovaný trend podle jednotlivých obcí původu v provincii Lucca a pro řadu dalších toskánských provincií geograficky umístěných pod středním obloukem Apeniny (Massa Carrara, Pistoia, horní Florentina, Arezzo) Okolnost, která má možné vysvětlení při vývoji konkrétních a obsažených migračních řetězců rodinného nebo malého komunitního charakteru 81.
V kontextu různých cílových zemí, ke kterým se emigrace Toskánsko-Lucca obrátila, jsme se chtěli pokusit identifikovat migrační model, jehož základní součástí se zdá být „komunitní kultura“, způsob „odchodu“ s cílem „ vracející se “, dospělí muži a muži v produktivním věku, kteří odcházejí, přijíždějí do zahraničí, pracují v chráněných výklencích komunity, do které patří, a ve druhé fázi se rozhodují mezi dočasnou emigrací (a tedy návratem) nebo trvalým (a proto přinášejí manželé a děti).


Věštění v etruském světě

Tato kniha byla citována následujícími publikacemi. Tento seznam je generován na základě údajů poskytnutých CrossRef.
  • Vydavatel: Cambridge University Press
  • Datum online zveřejnění: září 2012
  • Rok vydání tisku: 2012
  • Online ISBN: 9780511920554
  • DOI: https://doi.org/10.1017/CBO9780511920554
  • Předměty: Dějiny starověku, Klasická studia, Klasická archeologie, Archeologie

Pošlete e-mail svému knihovníkovi nebo správci, aby doporučil přidání této knihy do sbírky vaší organizace.

Popis knihy

Etruský bronzový kalendář je vzácný dokument o znameních předpovězených hromem. Dlouho ležel skrytý, zakotven v řeckém překladu v byzantském pojednání z doby Justiniána. Tato kniha, první kompletní anglický překlad Brontoskopického kalendáře, poskytuje porozumění etruské společnosti doby železné, jak ji odhalil starověký text, zejména obavy Etrusků ohledně životního prostředí, potravin, zdraví a nemocí. Jean MacIntosh Turfa také analyzuje starodávné blízkovýchodní zdroje kalendáře a předměty jeho předpovědí, čímž vytváří obraz složitosti etruské společnosti sahající před příchodem psaní a záznamu kalendáře.

Recenze

„Divining the Etruscan World is a stimulating and pioneering work of interest and value for all Etruscan researchers and for a wide spectrum of scholars of ancient religion in Etruria, Italy and the Mediterranean.“

Nancy de Grummond Zdroj: The Journal of Roman Studies

Upřesnit seznam

Ataraxie neboli věk tání (literatura a prostředí)

z Benny Nonasky

«Surgeage surfer», © Justin Hofman / SeaLegacy

Svět bez nás by koneckonců představoval ideál. Byl by to šokující konec, možná pro někoho šťastný nebo šťastný, ale je to nepodložený závěr. Pokud se věnujeme jednotlivým činům nebo určitým situacím, jsme ve skutečnosti nepříjemné bytosti: zabíjíme, drancujeme, vytváříme dynamiku, která zahrnuje ekcid a bolest, a to jak pro lidstvo, tak pro všechno kolem nás, co nás žije a skládá.

Snažím se dávat příklady počínaje od nekonečna. Všichni známe Leontopodium alpinum (Lví noha), běžněji označovaná jako Edelweiss. Je to květina, která roste ve skalnatých štěrbinách nebo kamenitých loukách a do italských Alp se dostává během posledních zalednění před více či méně než deseti tisíci lety. L. alpinum není to původní květina našich hor: původem této rostliny jsou vyprahlé horské oblasti Malé Asie, odkud - s tvorbou různých alpských oloarktických druhů (biogeografická oblast, která zahrnuje část severní polokoule), se vyvinula z horské reliéfy pocházející z miocénu - sestoupily k nám. Tato rostlina je chráněna od roku 1878. Je chráněn zákonem z důvodu nevybíravého sběru sběratelů zamilovaných do jeho elegance, pro jednoduchou touhu nechat si jej zarámovat doma. Dnes, i když se pěstuje v zahradách pro výzdobu a na intenzivně využívaných polích pro cukrovinky, je její přirozené prostředí ohroženo změnou klimatu.

Zvýšení teplot tlačí rostliny a keře vhodné pro teplejší podnebí na hranice, které byly dříve příliš tuhé které z dlouhodobého hlediska riskují přemístění původních rostlin a vedou je k vyhynutí. Hlášení Biodiverzita a změna klimatu představený WWF v roce 2015 s ohledem na COP21 v Paříži, specifikuje: „tropické a subtropické druhy získávají území směrem na sever (na naší polokouli) a výše a výše do hor, čímž odebírají prostor pro živočišné a rostlinné druhy typické pro suché podnebí „0.

Ačkoli se to může zdát netypické, příkladem je olivo: ještě před několika desítkami letOlea europaea byl nalezen jen blízko středomořského pásu: jako teplomilná rostlina vyžaduje teplé a suché podnebí bez přílišného stínu (heliophilia). Je tedy velmi citlivý na nízké teploty. Před rokem jsem viděl, že několik let poblíž Gardského jezera byly pěstovány velké olivové háje s rostoucí zemědělskou oblastí. Z archeologických nálezů víme, že pěstování oliv bylo praktikováno již u jezera Garda v době bronzové. L’olivo cresce sui versanti a esposizione favorevole delle colline moreniche che, dal punto di vista climatico, subiscono l’influenza benefica del Lago e, per secoli, furono la coltura d’olivi alla latitudine più a nord del mondo. Oggi non è più così 1 . Sono stati coltivati olivi oltre il 46esimo parallelo, addirittura in Galles. In provincia di Sondrio, secondo i dati forniti dalla Coldiretti, negli ultimi dieci anni la coltivazione dell’olivo sui costoni più soleggiati della montagna valtellinese è passata da zero a quasi trentamila metri quadrati di terreno. Questa tendenza si riscontra anche in Piemonte 2 e in Valle d’Aosta 3 a ridosso delle Alpi.

L’aumento delle temperature muta le fasce climatiche spostando sempre più in alto piante e arbusti che, visto la rapidità degli eventi estremi, non riescono ad adattarsi o a riprodursi in un numero sufficiente alla generazione di un nuovo climax. Di conseguenza, in breve tempo scompaiono.

Da questi piccoli esempi passiamo ad uno più grande. Gli Antozoi sono minuscoli polipi (anche migliaia in un singolo elemento) che vivono radunati in grandissime colonie, che formano trottoir, atolli e le più conosciute barriere coralline. I coralli sono tra gli animali più longevi sulla terra. Non si conosce la loro età, ma parliamo di centinaia se non di migliaia di anni. Si trovano in luoghi caldi, come l’Australia, ma alcune colonie si localizzano nel Mediterraneo e al largo delle coste inglesi. Le barriere coralline sono degli ecosistemi, cioè un insieme di organismi viventi che interagiscono fra loro e con l’ambiente che li circonda (biodiversità). I coralli mantengono un habitat naturale utile alla riproduzione e al sostentamento di altri animali marini (supportano un quarto di tutta la vita marina). Ma negli ultimi anni sono diventati anche lo specchio – per non dire un indicatore – dei mutamenti climatici.

Tra il 2015 e il 2017 è avvenuto il terzo evento di sbiancamento di massa, detto coral bleaching 4 . Lo sbiancamento è un fenomeno distruttivo che colpisce i coralli quando la temperatura supera per un lungo periodo la soglia utile alla sopravvivenza della specie. E gli anni tra il 2015 e il 2017 sono stati i più caldi mai registrati da quando sono partite le prime rilevazioni climatiche nel 1850 5 . Per svilupparsi gli Antozoi hanno bisogno delle seguenti condizioni climatiche: la temperatura media dell’acqua durante l’inverno deve essere sempre maggiore di 20°C, la salinità deve rimanere costante e deve essere assicurata la presenza di molta luce. I coralli vivono in simbiosi con alghe unicellulari fotosintetiche, le zooxanthellae, responsabili dei colori brillanti delle barriere. Le zooxanthellae sono fondamentali per la sopravvivenza dei coralli in quanto forniscono a questi animali il 90% del fabbisogno energetico richiesto per la calcificazione, la crescita e la riproduzione. Quando le temperature dell’acqua aumentano eccessivamente in condizioni di alta irradiazione luminosa, però, le alghe iniziano a produrre radicali liberi che sono tossici per le cellule che le ospitano. In risposta, i coralli le espellono e rimangono completamente bianchi, da cui il termine coral bleaching. Questi stress ambientali derivano dell’emissioni di CO2 nell’aria e delle anomalie termiche portate da El Niño (tranne per l’anno 2017) in uno dei suoi cicli più intensi, che ha apportato forte siccità e un aumento di oltre i 2°C delle temperature marine. Circa un quarto dell’anidride carbonica di origine antropica prodotta ogni anno, infatti, viene assorbita dagli oceani. Questo causa un abbassamento del pH dell’acqua e un calo degli ioni carbonato (CO3) in essa disciolti, acidificando il mare. Inoltre, la salinità delle acque – sempre per via dell’aumento delle temperature – è salita oltre il trentacinque percento (la frazione massica) 6 .

Questo generale e continuo innalzamento provoca molti danni sia sulla terra – minore approvvigionamento idrico, improvvisi eventi catastrofici, morti premature e gravi disagi alimentari nelle fasce di popolazioni più povere – che nel mare. Negli ultimi decenni si sono perse oltre la metà delle barriere coralline 7 . Il continuo sfruttamento delle acque, l’inquinamento, la temperatura elevata per fattori antropici e, in minor misura, naturali hanno generato un mix di fenomeni distruttivi ormai non più riparabili. Molti scienziati stimano che entro trentacinque anni non esisteranno più atolli e barriere coralline anche se da domani smettessimo di utilizzare combustibili fossili 8 . Questo ci fa comprendere che il veloce deperimento dei coralli è dipeso unicamente dall’azione umana. Sono esseri fragili, ancorati alla terra marina, base di una biodiversità unica e fondamentale per il mondo principalmente perché il mondo è composto dal 97 per cento di acqua, dalla quale pesca in media 175 miliardi di tonnellate di pesce all’anno (25 kg a persona) 9 .

Eventi preannunciati come il sovrasfruttamento degli stock ittici e l’innalzamento dei mari non sono delle ipotesi. Queste ultime hanno cominciato ad evidenziarsi con improvvise inondazioni ed erosioni perpetue della costa come quelle che avvengono sull’East Coast americana o nel Sud-Est asiatico. Tutte queste situazioni possono procurare gravosi danni agli Stati colpiti, con costi molto elevati di vite e bilancio statale. Inoltre, come abbiamo visto negli scorsi anni, i problemi non riguardano solo i paesi colpiti, ma anche quelli limitrofi e lontani. Il Norwegian Refugee Council (NRC) afferma che nel 2010 più di 42 milioni di persone nel mondo sono state forzate a spostarsi a causa di disastri ambientali. Secondo il Programma delle Nazioni Unite sull’ambiente (UNEP) nel 2060 in Africa ci saranno circa 50 milioni di profughi climatici. Nel documento Groundswell – Preparing of internal climate migration, la Banca Mondiale stima che nel 2050 ci saranno oltre 143 milioni di profughi ambientali. Oggi il numero dei profughi ambientali ha superato quello dei profughi di guerra 10 .

Questi esempi creano reti tra di loro, come se un evento ne tirasse dietro un altro, intersecandosi alle nostre esistenze. Come ho già anticipato all’inizio del testo, trovo infondato il pensiero di un mondo senza di noi, perché siamo noi, attraverso il linguaggio, ad avergli dato un nome, ad identificare ogni singolo elemento, dandogli un valore e una struttura. Abbiamo edificato dal nulla paesaggi e opere d’arte che rappresentano la terra sulla quale viviamo. Noi siamo parte anche del non umano. Ma al contempo abbiamo generato sangue e violenza e, molto spesso impunemente, continuiamo a farlo. Veniamo da un retaggio che si nutre della filosofia del potere. Noi siamo padroni, imperialisti, colonialisti e su una scala di valore, sull’ultimo gradino abbiamo sempre messo il pianeta.

Prendete il lago Aral, nell’Asia Centrale: da oltre quarant’anni le acque dei fiumi che lo alimentano vengono deviate per irrigare i campi di cotone e riso delle regioni circostanti dell’ex Unione Sovietica. Potremmo affermare che è stato necessario, la popolazione ha bisogno di riso per mangiare e cotone per vestirsi. Ma questo ragionamento non funziona nel lungo periodo perché il quasi prosciugamento del lago per via dell’incanalamento dei vari immissari che lo ha ridotto dell’oltre novanta percento, ha originato due dinamiche: la prima riguarda la scomparsa di quasi tutte le specie ittiche che popolavano il lago, dove la pesca rappresentava la principale fonte di guadagno degli abitanti della zona e la seconda che concerne la salinità delle acque: l’aridità crea alti tassi di evaporazione che, di conseguenza, genera salinità. Il lago è passato da un dieci percento ad un ventitré percento di salinità nell’arco di cinquant’anni. Il suolo delle coste e il suo alveo, ormai esposti all’aria, si mescolano con le particelle di sale e i residui dei pesticidi usati nell’agricoltura, generando pericolose tempeste di polvere e sabbia, aumentando l’incidenza dei problemi respiratori sulla salute delle popolazioni locali. Inoltre, la salinità del lago, ha ridotto la produttività dei campi coltivati. Questa situazione evidenzia il rapporto tra uomo e natura. L’uomo può dipendere da essa, ma la natura non può rispondere positivamente agli stress ambientali portati dall’uomo. In poche parole l’ambiente non può aiutare o redimere l’incuranza umana. Questa è una cosa molto importante da capire. Noi dipendiamo per qualunque cosa dall’ambiente che ci circonda e ogni nostra azione può avere una conseguenza positiva o negativa. È positiva quando decidiamo di mangiare meno carne o non gettiamo le carte a terra è negativa quando prolunghiamo le nostre trivellazioni e le nostre emissioni di anidride carbonica. La bilancia pende solo da una parte.

Da alcuni anni, quando in estate torno nel mio paese natìo, in Calabria, ho potuto constatare come il cambiamento climatico abbia iniziato ad essere sempre più incidente. Partiamo dalla desertificazione. Possiamo dire che negli ultimi decenni ha piovuto poco, molto poco. Ciò ha portato ad un degrado del suolo, ad un impoverimento delle falde acquifere, ad una siccità costante e pericolosa per la selvicoltura e per gli abitanti della regione. Come afferma l’IRPI (Istituto di Ricerca per la Protezione Idrologica) in un suo studio insieme al CNR e al MIUR, «La diminuzione delle precipitazioni ha un impatto sulla siccità. Negli ultimi decenni, in Calabria sono stati registrati eventi di siccità anche di lunga durata più frequenti e più intensi che in passato. I tempi di ritorno dei periodi siccitosi nel trentennio 1981-2010 sono stati fino alla metà di quelli registrati nel trentennio precedente 1951-1980. La frequenza degli eventi siccitosi è quindi aumentata. I nostri studi evidenziano un aumento della suscettibilità alla desertificazione dei suoli, già in atto in alcune aree del versante ionico della Calabria».

Questo disagio, oltre ai problemi idrologici, ha già causato un mutamento della flora locale. Quando si percorreva la statale 106, ai cigli delle strade capitava spesso di imbattersi in piccoli oleandri o nei pini marittimi. Da diversi anni queste piante sono state soppiantate dall’Agave Americana Bloom Spike, una sottospecie di quella classica, alta anche tre metri. Questa pianta è originaria del Messico, di un clima puramente tropicale. Perciò possiamo affermare che la Calabria è passata da un clima mediterraneo a uno tropicale 11 ? Acquazzoni improvvisi, venti molto forti, umidità intensa, grandine, piccoli tornado, lunghi periodi di siccità: sono tutti elementi che indicano un cambiamento radicale nel clima della regione.

Un altro esempio di come la fascia tropicale abbia raggiunto i confini del Sud Italia è la pianta Persea Americana,o avocado, che mia madre ha coltivato in giardino. Sicuramente è una arbusto molto elegante, ricco di foglie verde scuro simili all’alloro. È stata piantata in giardino quasi cinque anni fa e in pochissimo tempo ha superato i tre metri di altezza, producendo centinaia di frutti ogni anno. La sua coltivazione e commercializzazione è radicata nel suo habitat naturale, cioè in Messico, Guatemala, Perù e Colombia. Ma da alcuni anni in Calabria, Sicilia e Sardegna sta aumentando la coltivazione di questa pianta 12 . Può essere un nuovo indirizzo economico per la popolazione locale, sennonché le foglie, la corteccia, i frutti e i semi dell’avocado sono nocivi per vari animali: gatti, cani, bovini, capre, conigli, uccelli, pesci e cavalli possono subire gravi danni (e addirittura morire) se li consumano. In un territorio meridionale che sopravvive di pascolo e derivati, ciò può far scaturire conflitti tra coltivatori e pastori locali. Conflitti che possono derivare anche dalla desertificazione dei suoli, fondamentali per il pascolo e l’agricoltura. L’aridità, insieme al consumo di suolo per via della costante cementificazione, ha ridotto la capacità di ritenzione idrica dei terreni creando seri rischi anche quando cade la pioggia: avendo una tessitura impermeabilizzata, come asfalto, l’acqua scivola via, provocando frane e inondazioni.

Le intense piogge avvenute nei primi giorni del novembre 2015 sono state un evento catastrofico per il mio paese, Caulonia. La forte pioggia, oltre settanta centimetri di acqua caduta in quarantotto ore, che si è abbattuta in quei giorni ha ingrossato la fiumara Allaro che è esondata in diversi punti, causando frane e distruggendo parte del ponte che collegava Caulonia ai paese vicini. Per diversi giorni i collegamenti sono rimasti bloccati. Ancora oggi il ponte è danneggiato (la carreggiata si è ridotta ad un’unica corsia). Queste devastanti piogge non sono più eventi atmosferici causali, ma stanno diventando una condizione fisica costante (si sono ripetuti nel 2016 e nel 2018) 13 .

Un altro segnale del cambiamento climatico lo possiamo riscontrare nell’erosione della costa. Nelle foto degli anni settanta e ottanta che mio padre è solito mostrare a chiunque entri in casa nostra, si possono vedere spiagge immense, quasi alienanti come le distese di ghiaccio dell’Antartide. Ma come il ghiaccio artico, anche le spiagge del mio paese hanno perso il loro volume e la loro grandezza. Il mare, negli ultimi trent’anni ha divorato la spiaggia. Se un tempo mio padre doveva buttarla a pari e dispari per decidere chi doveva andare al bar a prendere da bere per tutti visto la lontananza del lido dalla battigia, oggi la spiaggia ha un diametro di pochi metri e i lidi sono a ridosso del mare. Quest’erosione non ha solo un aspetto ambientale, per via dell’innalzamento dei mari, ma anche uno antropico. Negli anni si è ridotto il perimetro tra il mare e il cemento delle case. Molta gente ha scelto arbitrariamente di costruire vicino alla spiaggia, portando a un ulteriore abbassamento della fascia costiera (subsidenza). Nel mio paese si era costruito una muro di cemento armato, convinti che sarebbe bastato a proteggere le nuove costruzioni e il passeggio del lungomare. Ma non è andata così. Il mare continua a elevarsi oltre di esso distruggendo quel che trova al suo passaggio, compresa la barriera stessa, rendendo inagibile per giorni il lungomare e isolando gli abitanti speranzosi di svegliarsi ogni giorno vista mare – e, beffardamente, potremmo dire che va più o meno sempre così. Tutti questi incidenti provocano grosse spese economiche al Comune e allo Stato, gravando sui portafogli dei cittadini. Allontanano il turista e spingono le persone ad emigrare.

Le nostre esigenze, sia legali che illegali, cresciute a dismisura nel tempo, sono entrate in eterno conflitto con l’ambiente che ci sovrasta. Ogni nostra azione, oggi, è contro natura. Il petrolio è in ogni oggetto che possediamo: dai vinili, alle auto, alla penna con la quale scrivo. Il monouso è diventato simbolo del nostro status quo. Non dura più nulla ogni cosa dura in eterno dispersa e inquinante nell’ambiente 14 . Gli eventi sopra descritti sono solo alcuni che col tempo ho prima metabolizzato e successivamente analizzato. Questa mia attenzione è arrivata piano col tempo, con l’accumulo di dati, domande e situazioni che mi hanno coinvolto sia fisicamente che sentimentalmente. Posso dire con certezza l’anno nel quale ho cominciato ad interessarmi alla questione ambientale: il 2009. Due anni dopo ho scritto la poesia La ballata di Michelle, poi inserita nel libro Imàgenes Trasmundo (Albeggi Edizioni, 2012 l’intera poesia la si può leggere scaricando il libro gratuitamente dal mio sito internet, nella pagina bio&books). Il tema scaturisce dall’iniziativa di Michelle Obama, nel 2009, di coltivare un orto nel giardino della Casa Bianca 15 . Quell’orto era mirato all’alimentazione sana contrapposta a quella industriale tipica negli Stati Uniti. Ma qualcosa mi ha fatto collegare quel semplice gesto al disordine mondiale relativo al clima e all’ambiente. Un po’ come lo stomaco in preda alla gastrite (alleviamo i nostri dolori / con un po’ di Maalox / e fugaci segni a croce).

Penso che il collegamento sia scaturito dalle parole di Gilles Clément, nel libro Breve storia del giardino, quando scopre nella foresta gabonese, in un accampamento pigmeo, cosa per loro è un giardino: «In mezzo alla foresta africana, in una radura devastata, si erge un sommario recinto di bambù destinato a proteggere l’esigua produzione, le tre piante di arachide, le cinque piante di manioca, il banano, i taro e un albero troppo giovane per essere identificato. Qui accade il futuro, l’organizzazione di un pensiero, il primo giardino». Gilles scopre che il giardino non ha fiori né vasi, ma è puramente un piccolo orto, con finalità di sussistenza delle persone: «Il primo giardino è quello dell’uomo che ha scelto di interrompere le proprie peregrinazioni. […] Il primo giardino è alimentare. L’orto è il primo giardino. […] Il primo giardino è un recinto. Conviene proteggere il bene prezioso del giardino la verdura, la frutta, e i pochi fiori, gli animali, l’arte di vivere, quello che col passare del tempo continuerà a sembrarci il “meglio”. […] La scenografia destinata a valorizzare il meglio si adegua al cambiamento dei fondamenti del giardino, ma il principio del giardino rimane costante: avvicinarsi il più possibile al paradiso».

La ricerca della bellezza è una nostra fase costante. L’uomo vuole il paradiso perché non esiste altro oltre la felicità e la meraviglia. Ma il Paradiso, col tempo, ha preso strade puramente edoniste e incentrate sul mero guadagno personale e spesso si è cercato di raggiungerlo con la crudeltà e l’indifferenza. La Ballata di Michelle ha un inizio e una conclusione in chiave religiosa: Verrà il giorno che quell’uomo si alzerà […] ben vestito, col fallo mozzato – e / urlerà: // «Basta!» // e sarà il giorno. Non essendo credente, il Dio di cui parlo è un essere che puoi trovare appena esci di casa o dall’auto, cioè la Natura. È un qualcosa di presente ovunque, a cui devi fare caso se vuoi definirti un essere vivente.

La questione religiosa ci riconduce alla Lettera Enciclica Laudato Si’ di Papa Francesco 16 . Ho apprezzato quest’opera fondamentalmente perché, nella prima parte, non tratta la questione come se stessimo parlando di un’entità divina, invisibile ai più, comune solo a chi crede a quel determinato credo religioso. No: Papa Francesco parla agli uomini di una realtà connaturata alla Terra, specifica e intrinseca a noi, vivente e sofferente. La Laudato Si’ prende le distanze da quel tipo di retorica “verde” a cui ci hanno condotto in questi anni, e insiste sul fatto che «un vero approccio ecologico diventa sempre un approccio sociale, che deve integrare la giustizia nelle discussioni sull’ambiente, per ascoltare tanto il grido della terra quanto il grido dei poveri» 17 . Inoltre, esprime il malessere del mondo con dati scientifici e solo successivamente in chiave biblica. Ma in fin dei conti, ogni poeta non ha un po’ di narrazione aulica in sé? Alla fin fine non tutti ci troviamo nelle parole di Francesco quando dice: «L’ambiente è un bene collettivo, patrimonio di tutta l’umanità e responsabilità di tutti. Chi ne possiede una parte è solo per amministrarla a beneficio di tutti. Se non lo facciamo, ci carichiamo sulla coscienza il peso di negare l’esistenza degli altri» 18 ?

Mi allineo alle parole di Amitav Ghosh quando afferma: «Lo sviluppo più promettente è il sempre maggiore coinvolgimento di gruppi e leader religiosi nella politica del cambiamento climatico. Papa Francesco ne è l’esempio. È sempre più evidente che da sole le istituzioni politiche del nostro tempo sono incapaci di affrontare questa crisi. Il motivo è semplice: il pilastro di queste strutture è lo stato-nazione, che per propria natura è tenuto a tutelare gli interessi di un unico gruppo di persone. Bisogna che in prima fila ci siano comunità e organizzazioni di massa già esistenti. E quelle in grado di mobilitare più persone sono le organizzazioni religiose» 19 . Il messaggio a questo punto è semplice: la politica ha fallito: osservate come si concludono i vari summit mondiali sull’ambiente: un continuo procrastinare delle politiche funzionali alla salvaguardia e alla riduzione dei gas serra. Ormai non stiamo parlando di un improbabile dopo, ma del domani nel qui oggi, per un futuro sicuro e potabile da lasciare ai posteri. E per far questo serve il maggior numero di persone, anche con casacche e divinità diverse dalla nostra.

Sempre Ghosh scrive: «L’insostituibile ruolo della finzione narrativa è far immaginare altre possibilità. E la crisi climatica ci sfida proprio a immaginare altre forme di esistenza umana, perché se c’è una cosa che il surriscaldamento climatico ha perfettamente chiarito è che pensare al mondo solo così com’è equivale a un suicidio collettivo» 20 . Il libro nasce dalla domanda: quale linguaggio usare e/o utilizzare per comunicare e parlare alla gente del cambiamento climatico? Non è una domanda scontata. Se dialogare oralmente pretende una corrispondenza diretta tra chi parla e chi ascolta, la scrittura è al contempo uni e pluripersonale, perché abbiamo lo scrivente e, successivamente, un numero variabile di lettori. «Secondo Latour, ogni progetto di divisione è sempre sostenuto da un’impresa collaterale, da lui definita “depurazione”, che mira ad assicurarsi che la Natura sia consegnata alle scienze e rimanga preclusa alla Cultura» 21 . In effetti, per molto tempo, i due linguaggi – quello narrativo e quello scientifico – si sono osservati da lontano, senza mescolarsi mai. Quindi, se la narrazione della Natura è puramente una questione scientifica, «ciò implica la marcatura e la soppressione degli ibridi – e la fantascienza è esattamente questo, un genere separato dalla tradizione letteraria. Esiste un nuovo genere di fantascienza, la “climate fiction” (“cli-fi”) o la fantaecologia, che però racconta soprattutto storie catastrofiche ambientate in un futuro lontano» 22 . Cioè vivere la catastrofe come un evento remoto, un qualcosa di “fantascientifico”, improbabile per i più. Oggi questo futuro degenerato si sta traducendo nel presente e, a riguardo, di letteratura ne abbiamo davvero poca.

Forse ci si potrebbe accontentare della cosiddetta ecologia culturale.Questa rappresenta il quadro epistemico per l’autocritica, secondo cui la dimensione culturale è parte indispensabile dei contemporanei paesaggi ecologici conoscitivi. Ciò che caratterizza l’ecologia culturale della letteratura è l’interazione e l’interdipendenza tra cultura e natura come dimensione fondamentale della produzione e della creatività letteraria. Fin dal principio ci troviamo dinnanzi a testi dove la simbiosi tra umani e animali, figure ibride e metamorfosi tra natura, uomo e cultura hanno creato un immaginario letterario sempre più autoreferenziale e antropocentrico. Esempi come i grandi poemi di Walt Whitman, Canto di me stesso o Foglie d’erba (Lascio me stesso alla terra per nascere dall’erba che amo. / Se ancora mi vuoi cercami sotto le suole delle scarpe), esprimono un Io-naturale, dove l’uomo si fa ambiente – viceversa è impossibile -, narrando e descrivendo una natura pre-civilizzata e mai attuale. Questo vale anche per il capolavoro di Neruda Canto General, nel quale elogia la sua terra nei primordi, nell’andamento storico e politico, coi verbi al passato remoto – tende uno sguardo al presente nelle sue Odi. Questo vale anche per Zanzotto e il suo definire paesaggio Deus vivente nella natura, e probabilmente al di là di essa, portando l’ambiente in una visione puramente metafisica.

Con questo non voglio dire che l’ecologia culturale della letteratura sia un abbaglio o una distorsione del reale. Quello che intendo esprimere è la necessità di andare oltre questo, di soffermarci sul presente, parlando al futuro e non solo del passato, che prima si stava meglio, eccetera. Per di più è da considerare anche un’allontanamento dalla visione umanocentrica “Io-natura” perché «l’Antropocene ci mette sotto accusa per la nostra passata arroganza e ci relega a categoria di creature zoppicanti e tentennanti i cui programmi falliscono a causa della scarsa capacità di comprendere: in altre parole, una categoria di creature naturali catturate da forze che superano i limiti dell’umana comprensione. Percezione, quest’ultima, che ci fa ritornare alla natura» [Kerridge, 2017].

Un’altra questione importante è l’uso specifico delle parole: «Si pensi al vocabolario associato a tali sostanze: nafta, bitume, petrolio, catrame, combustibili fossili. Nessun poeta o cantante potrebbe porgere con leggerezza simili sillabe al nostro orecchio. E pensate a queste materie in sé: al carbone e alle scorie fuligginose che deposita ovunque e al petrolio, viscoso, acre, ripugnante per tutt’e cinque i sensi» 23 . L’uso dei termini scientifici mi ha sempre affascinato. Trovo incredibilmente melodica la parola plastiglomerato, per non parlare del surge piroplastico. E non mi dispiace affatto la parola Aphoon-Zham. Credo che sia semplicemente una questione di abitudine. Faccio un esempio: molti avranno letto i racconti e i romanzi di Lovecraft e, quindi, molti conosceranno Aphoon-Zham, la Fredda Fiamma, il Signore del Polo. Certo, stiamo parlando del sovrannaturale, di un qualcosa di irreale. Ma concentriamoci sulla parola: per quanto sia insensata, ha un significato concreto nella storia. Leggendo il racconto, accettiamo il suo significato, addirittura sentiamo la sua presenza intorno a noi. E più la utilizziamo, più tenderà ad avere un posto nel nostro vocabolario, nei nostri discorsi e nei nostri esempi. Non è un collegamento banale. La parola plastiglomerato è impiegata dagli scienziati per definire quel nuovo tipo di roccia, un misto di pietra vulcanica (come il surge plastico), sabbia e plastica, nata nel 2014 all’Hawaii per le alte temperature e l’accumulo di elementi plastici. Questo termine ha un significato specifico, esattamente come l’Aphoon-Zham nel racconto. Anzi, il plastiglomerato è – e lo sarà sempre di più – un elemento visibile a tutti. Allora perché non inserirlo nel nostro vocabolario? Perché non adoperarlo nei nostri racconti e nelle nostre poesie? Alcune volte, trovo più sensato usare la parola Stella madre al posto della parola Sole lo trovo più poetico e più scientifico. Poesie e romanzi devono cominciare ad allargare il loro linguaggio verso nuovi termini che devono, e dovranno, descrivere una nuova visione del mondo, quella del mutamento climatico o, più poeticamente, della distruzione climatica. Il pianeta vivente ha bisogno di una narrazione che si mescoli con la scienza, che trovi nuove strade per raccontarsi, che sperimenti nuovi termini (ad esempio meraviglie naturali al posto di aree protette) che disturbino, e alla lunga catturino, il pubblico, senza timore di cadere nell’obsolescenza perché siamo noi a generare la Storia.

Non ci si dimentica del mare. Il mare. Possiamo definire il mare come la fonte battesimale della nostra presenza sulla terra. Dove tutto è iniziato e dove tutto pare volersi concludere. Io discendo dal mare, ci sono nato accanto. Per anni ho convissuto col suo odore, con la sua rabbia, con la sua delicata poesia. Il mare può essere un padre gentile quando la solitudine uccide ogni desiderio e tutto pare inchiostro nero sui colori infiniti del paesaggio. Ho passato lunghi pomeriggi sul lungomare di Caulonia a scrivere, a dialogare con Lui, a porgli domande su domande. Ma il mare può essere anche un cattivo padre. Può elevarsi diversi metri e distruggere le forme antropiche poste ingiustamente ai suoi confini. Può buttare giù una barca carica di disperazione, sputare a riva i corpi in segno di spregio verso l’umanità. Ma questa violenza non è connaturata all’acqua: entrambi gli esempi hanno comunque una matrice umana: il cemento sulla battigia e il pattume in mare li abbiamo seminati noi i disperati che fuggono sulle onde li abbiamo spinti noi. Il mare risponde all’orrore con orrore. E prova dolore. Sì: l’ho sentito urlare di dolore in quelle notti che gettava a riva quegli uomini, mentre noi li raccoglievamo come germogli bruciati dal gelo. Il mare risponde dolore con dolore. Se il presente di mio padre furono le spadare di notte e un’acqua limpida ricca di fauna e turisti, il mio presente è ricco di morti in mare e un’acqua logorata dagli scarichi di varia natura, pesca a strascico e plastica.

Se il Mediterraneo fu per secoli e secoli luogo di incontri, battaglie, unione e sopravvivenza alimentare per molte regioni costiere, oggi il Mediterraneo mostra un volto ferito, insanabile per giochi di potere a livello politico e commerciale. Quando ero ragazzino, insieme ad alcuni miei amici o con mio padre, si andava a largo a pescare col fucile subacqueo e la fiocina. Maschera e tubo e diversi minuti in apnea a cercare di sparare a qualche polpo, seppia, sogliola, a volte cuccioli di pesce spada o cernie dalla faccia oscena. Difficilmente la nostra rete appesa alla cinta usciva dall’acqua vuota. Non eravamo granché come cacciatori, ma era così pieno di pesci che era impossibile non catturarne qualcuno. Una volta abbiamo intravisto tra gli scogli un grosso polipo. Siamo stati lì tre ore: ci si immergeva in coppia: uno, con un bastone di ferro, lo stuzzicava cercando di spostarlo dal pertugio dove aveva trovato riparo, mentre l’altro aspettava pronto col fucile. Non ricordo quante persone avevamo reclutato per quella caccia, ma alla fine, dopo interminabili ore, ce l’abbiamo fatta – uscendo dall’acqua affannando e tenendo il polpo con le mani in alto come fosse un trofeo. Da tempo non è più così.

Dopo la costruzione del porto nel paese limitrofo, dopo anni di pesca intensiva a strascico, dopo decenni di scarico delle fogne direttamente a mare e con l’aumento delle temperature, si è potuto constatare un continuo e intenso impoverimento della fauna locale. Quando rientro al paese per le vacanze estive trovo raramente pescherecci in acqua. Ancora più rara la gente che pesca dalla riva. Se da un lato c’è stato un lento e graduale depauperamento della fauna marina, dall’altra si è visto un aumento di materiale plastico sia sul fondo che sulla superficie del mare. Lo scorso anno, insieme ad un mio amico, ci trovavamo a nuotare con la Gopro accesa non molto distanti dalla riva. Inseguivamo una Rhizostoma pulmo (o Polmone di mare), una splendida medusa di colore viola, lunga anche un metro, con un magnifico cappello trasparente di forma semisferica. Nuotava quasi rasando il fondo sabbioso. Eravamo affascinati dalla sua sinuosità e dal suo muoversi come una fisarmonica. Questa splendida visione era però rovinata dai seguenti oggetti non-naturali presenti intorno a noi e alla medusa: bicchieri di plastica, bottiglie di birra, lattine di Coca Cola, buste di plastica, gomme di automobile, reti da pesca, cerotti, assorbenti sporchi, eccetera. Ne sono consapevole.

Secondo un rapporto del 2015 dell’Unep (United Nations Environment Programme, Programma delle Nazioni Unite per l’ambiente) nel Mediterraneo finiscono ogni anno oltre 731 tonnellate di rifiuti plastici 24 . Il novanta percento di essa è più piccola di cinque millimetri (microplastica). Nel Mediterraneo si trovano 250 miliardi di frammenti e, ogni anno, ne arrivano altre 677 tonnellate. Secondo uno studio pubblicato su Nature, The Mediterranean Plastic Soup, «Nel Mediterraneo abbiamo una media di 1,25 milioni di frammenti di plastica a chilometro quadrato, contro i 335mila del Pacifico». Quindi, il nostro mare (Mare Nostrum) ha un numero di componenti microplastici maggiore di quelle nel Pacifico, di dimensione relativamente più grande. Oltre che inquinare le acque, le microplastiche vengono ingerite sia dagli uccelli che dai pesci. Molti uccelli, dopo aver ingurgitato diversi tipi di materiale plastico (ad esempio, frammenti o tappi di bottiglia), muoiono di avvelenamento o per un conseguente blocco intestinale.

Se ci chiediamo perché gli uccelli mangiano plastica, la risposta ce la offre un recente studio pubblicato dalla rivista Science Advances, che in breve afferma che la plastica ha lo stesso odore del cibo: «Il krill, ossia l’insieme di piccoli crostacei che rappresentano la primaria fonte di cibo per molti uccelli marini, si nutre di alghe. Quando queste muoiono e si decompongono, emettono un penetrante odore di zolfo dovuto a una sostanza di nome solfuro dimetile (DMS). Gli uccelli marini hanno imparato che quest’odore li guiderà dove possono trovare il krill. Dalla nuova ricerca emerge che i rifiuti plastici sono una piattaforma perfetta per la crescita delle alghe. Quando queste muoiono e si decompongono, emettendo l’odore di DMS, gli uccelli marini che usano l’olfatto per procurarsi il cibo cadono in “trappole olfattive” che li portano alla plastica invece che al krill».

Questa trappola olfattiva uccide molte specie migratorie che come unica fonte alimentare nella loro lunga traversata hanno il mare sotto di essi. Per i pesci, la dinamica è simile: ingurgitano microplastica scambiandola per krill o plancton. Ma il pesce è uno degli alimenti base della nostra dieta. Secondo il rapporto di Greenpeace Plastic in seafood, sono almeno 170 gli organismi marini che sicuramente ingeriscono i frammenti. Fra di loro ci sono pesci che poi finiscono nei nostri piatti come il tonno, il pesce spada, la spigola, i granchi o gli scampi. Per queste specie, l’ingestione avviene attraverso la bocca. Mentre per le cozze, le vongole o altri molluschi, la contaminazione c’è nel momento in cui questi filtrano l’acqua di cui si nutrono, senza riuscire a eliminare le microplastiche. Questo evidenzia un circolo vizioso: io butto una bottiglia di plastica in mare. Questa col sole, il sale e il moto del mare inizia a decomporsi. Qualche uccello ingurgiterà qualcosa di quei frammenti che si sono divisi. Qualche pesce farà altrettanto. Un peschereccio pesca quel pesce, che verrà venduto al mercato e che qualche ristoratore acquisterà e che mi venderà a un prezzo carissimo, servito al cartoccio o spezzettato dentro un risotto. La plastica e i vari rifiuti che dai fiumi (o dalle imbarcazioni) arrivano a mare, sono un problema vasto e reale che sta soffocando l’intero sistema marino. Oltre che nel Mediterraneo, conosciamo altre isole di plastica come quella più famosa detta Pacific Trash Vox 25 , o grande chiazza d’immondizia del Pacifico, grande tre volte la Francia, o quella nell’Oceano Atlantico, a ridosso del Mar del Sargassi. Questi enormi campi di concentramento di plastica sono tutti manufatti umani, musei dell’orrore del monouso e di uno stile superiore alla capacità umana di regolare e smaltire i rifiuti che produce.

Come conclusione mi pongo una domanda: perché condurre la mia produzione letteraria verso la direzione socio-ambientale? Oltre alle esperienze personali – vedere i mutamenti del mio mare e della mia terra d’origine – e alle dinamiche su scala globale, c’è una fotografia che mi ha segnato profondamente. Questa è di Justin Hofman ed è intitolata Sewage Surfer. Finalista del pregiato Wildlife Photographer of the Year (anno 2017), ritrae un Hippocampus Herectus (cavalluccio marino) che tiene per la coda un cotton fioc. Ho dato diverse interpretazioni a quest’immagine: brandisce l’arnese come un’arma, forse fa parte di un esercito di cavallucci marini, tutti col loro cotton fioc, pronti a dare battaglia. Oppure ha dei conti in sospeso con qualcuno – la sua faccia truce rimanda a dei risentimenti, se non addirittura al puro odio. Oppure sta costruendo una tana, come fanno gli uccelli. Magari, invece, è un netturbino del mare. Anzi, tutti i pesci sono dei netturbini del mare. Raccolgono la spazzatura che trovano in giro e la spingono verso un determinato punto. Ci faranno un camposanto dell’immondizia o un museo per i posteri. Queste sono solo supposizioni, a tratti divertenti, di un Homo Sapiens Sapiens in preda alla disperazione.

Quel cotton fioc deve avere un peso eccezionale per quel cavalluccio. Porta il peso di una sconfitta. I suoi occhi sono assenti. Io non so per cosa ha scambiato quel cotton fioc, non lo so perché lo tiene per la coda. So solo che mi provoca rabbia e tenerezza e mi fa sentire ebete e disarmato dinnanzi alla sua tranquillità. Forse dovrei essere più forte, dire che in fin dei conti ogni covata fa nascere mille cuccioli di cavalluccio marino e che sicuramente si adatteranno allo schifo che trovano sul fondo marino. Forse dovrei accettare il mio destino di uomo e buttare le carte dal finestrino dell’auto oppure non riciclare (perché in rete ti insegnano che nessun Ente fa realmente la raccolta differenziata e c’è sempre qualcuno che ha visto un camion dell’immondizia gettare tutti i diversi sacchi nel medesimo rimorchio). Ma io non sono così forte. Io sono innamorato della terra e non posso essere così forte da non provare rimorsi o dolore. Anche per questo scrivo poesie – quasi come una difesa. Io non ho risposte, posso solo descrivere e domandare.

L’Antropocene è un concetto introdotto dai chimici Paul J. Crutzen e Eugene F. Stoermer nel 2000 «per mettere l’accento sul ruolo centrale che il genere umano ha in geologia ed ecologia». Secondo una nota tesi di Bill McKibben, tutte le manipolazioni umane come la globalizzazione del capitalismo industriale, la crescita demografica, l’accumulo di CO2, comportano «una fine della natura», e ad ogni cambiamento climatico «rendiamo ogni angolo della Terra un prodotto dell’uomo, pertanto artificiale. Abbiamo privato la natura della sua indipendenza, circostanza letale per il suo essere. L’indipendenza della natura è il suo stesso senso: senza non esisterebbe null’altro che noi». Non sono d’accordo completamente con questa tesi. Sicuramente, ogni nostra modifica al paesaggio, determina un prodotto definito dall’uomo, e quindi artificiale (città, dighe, agricoltura intensiva). Ma l’indipendenza della natura non è direttamente correlata alla nostra presenza, e senza natura noi non esisteremmo. Tra le altre cose, eventi naturali hanno flussi materiali, scambi e interazioni di sostanze, habitat, luoghi e ambienti anche senza il nostro intervento. Importante è comprendere che, anche se alteriamo in modo sconsiderato le dinamiche naturali, la Terra concluderà un ciclo e potrà andare avanti anche senza la nostra esistenza. Quindi, per sopravvivere siamo costretti a difendere e trovare rimedi per il mondo.

Richard Kerridge nel recente Environmental Humanities: Voices from the Anthropocene asserisce: «Siamo evidentemente collocati in un ecosistema abitato e costituito da numerose creature non umane, alcune delle quali vivono dentro i nostri corpi. Se danneggiamo il sistema, queste creature soffriranno con noi. […] La potenzialità di noi umani è umiliata di fronte alla pura e semplice dimensione delle conseguenze che non abbiamo saputo prevedere». Oggi ci troviamo in un momento storico difficile da gestire, da un lato troviamo la superficialità di alcuni mezzi antropici come la televisione o internet che distorcono la realtà umana in un continuum vortice di informazioni e video e immagini che riducono l’attenzione e stancano l’azione (con brevi accenni di sentimento momentaneo da qui l’atarassia) dall’altro lato troviamo la lentezza e l’invisibilità dei cambiamenti del nostro pianeta (da qui l’età dello scioglimento). Tutte queste relazioni contrastanti spingono molte persone a non curarsi del prossimo futuro umano e non umano. Trump, la destra e altre fazioni socio-politiche ed economiche, aderiscono all’ideologia negazionista: se non esiste la parola, non esiste nemmeno la cosa. Le parole definiscono le cose.

Bisogna dire come stanno le cose, non evadere nei sogni mai come ora è stato il momento dell’uomo. Come afferma George Monbitor sul Guardian: «Gli ecologisti dovrebbero assoldare poeti, linguisti, amanti della natura per farsi aiutare a trovare parole più adatte per proteggere ciò che hanno a cuore». Che si usino termini tecnici o che sia il semplice linguaggio, questo è «il terreno di gioco dove fare esperimenti» [Hans-Peter Durr, in Grober 2012]. E su questo terreno ci siamo sempre e solo noi.

Abbiamo distrutto i boschi
con folli motoseghe, riversato nei mari
il petrolio, bruciato le nuvole,
turbato il mondo naturale.
[…]
Idealisti della lentezza
di contemplare distese di ghiaccio nuovamente solido,
foreste pluviali tornare rigogliose,
gli oceani di nuovo al loro posto

sabbia e stelle, cieli blu,
acqua limpida, distese luminose.

(dalla poesia Omaggio a Gaia di Derek Mahon)


Video: Cesta do Itálie autem - mýta, poplatky, tipy a rady.. Táta u0026 Adélka. #tataaadelka


Předchozí Článek

Nejlepší rostliny k zakrytí stěn - Tipy pro použití rostlin na zdi

Následující Článek

Žárovka: Zjistěte, kdy a jak sklízet cibule